Vrták je velmi starý nástroj, již ve starověku jej lidé užívali k hloubení otvorů, které nebylo možné zhotovit dlátem. V Pákistánu byly nedávno objeveny ostatky lidí, kterým pravěký zubař vyvrtal bolavé zuby pomocí tzv. „pazourkové vrtačky“, 5500 – 7000 l. př. n. l. Metoda spočívá v upnutí vrtáku do tětivy luku, jednoduchou smyčkou. Jedna ruka tlačí přes ložisko (kámen) na vrták s plochým hrotem, čímž je vyvozena axiální síla. Druhá současně pohybuje lukem a vyvozuje tak kroutící moment, viz. obr. Podobnou metodou je také možno rozdělat oheň, což nejlépe ilustruje vývin tepla při procesu vrtání.
Od tohoto principu byly později odvozeny vrtačky po staletí poháněné lidskou silou, vodními koly, větrnými mlýny a později parním strojem. Přelom nastal v roce 1889, kdy Arthur James Arnotov, z Melbourne v Austrálii, sestrojil první vrtačku na elektrický pohon.
Princip vrtáků zůstává stejný až do roku 1861, kdy přichází S. A. Morse se svou představou šroubovitého vrtáku. Tento sestává ze dvou paralelních šroubovitých drážek, které jsou na jednom konci zakončeny dvěma břity, na druhém přechází do válcové upínací stopky. Sedmého dubna 1863 přihlašuje Morse svůj patent u United States Patent Office pod číslem 38, 119. Vynález šroubovitého vrtáku znamenal skutečnou revoluci v technologii vrtání otvorů a brzy se rozšířil do celého světa.
V novodobé historii máme mnoho patentů a užitných vzorů na základě šroubovitého vrtáku. V České republice za nejpřínosnější v oblasti HSS vrtáků je patent - užitný vzor vrtáků CZ002 a CZ004. U těchto vrtáků byla aplikována proměnná geometrie jádra vrtáku, tím bylo docíleno výrazně nižší posuvné síly, a tím nižšímu vývinu tepla, vyšší stabilitě, větší geometrické a rozměrové přesnosti otvoru při nižší drsnosti povrchu. Výsledkem je vrták, který zaujímá přesně polohu orýsováním (netancuje), umožňuje více jak 2 násobnou řeznou rychlost proti běžným vrtákům, velice snadné přeostření, není nutné jej předvrtávat a výrazně se zvyšuje jeho životnost.
Další články:
Testy vrtáků s novou geometrií